Začal jsem psát blog. Jelikož se hlásím na VOŠ publicistiky, tak jsem si řekl, že bude příhodný začít něco psát a nemít jen jako autorskou tvorbu teplej rap.
Dneska cestou z posilovny jsme s mým kamarádem Pavlem narazili na celkem klasický téma. Zjistili jsme, že dost lidí v našem okolí už nemá žádný sny, serou na to a žijou svůj propocenej stereotyp a neuvědomujou si, že to nejspíš nikdy neskončí. Taky jsme se shodli, že my jsme furt snílci a chcem něco víc než jenom přijít po šichtě domů, sednout si na gauč, proplesknout manželku, čumět na televizi a čekat než zas ráno zazvoní budík do práce. Furt chceme v životě něčeho dosáhnout a furt máme dětský sny jako je vila s bazénem uprostřed New Yorku s nádherným výhledem do prdele. Jo je to sračka, ale proč si za tím nejít? Člověk ve finále nepotřebuje vilu, nepotřebuje bazén, balkón a nakonec nepotřebuje New York, ale jak si tenhle sen splnit?
Stačí se smířit s tím, že nám bude stačit hezkej byt někde na předměstí v Praze a párkrát do týdne po práci si zajít zacvičit. Na hovno je to, že všichni kolem tebe ti kazej každej sebemenší sen. Koukneš se na svý rodiče, kamarády nebo i na ty učitele ve škole. Každej z nich v našem věku doufal, že něčeho někdy dosáhne a teď se rozhodli ti kurvit motivaci a když toho nedosáhli oni, tak toho nedosáhne nikdo. Proto, když přijdeš do školy, tak ti od prvního ročníku říkaj, že maturitu neuděláš, že jseš pára z hovna (a to doslova cituju svoje učitele) a že se s nějakou budoucností můžeš rozloučit. Nevim jak je to jinde, ale to samý je i u mě tam, kde by měl bejt svatej klid a pokoj, doma. Přijdu domů a moje milovaná drahá matička, nasraná z práce si vypouští nasranost kde jinde než na tom co si vytvořila.
Mámu miluju, je to skvělá ženská, ale jsme každej úplně jinej. Jsem spíš po fotrovi, kterýho možná rozeberu v jiných příspěvcích, když mě to bude bavit psát. Ale zpátky k tématu. Přijdu domů a jakkoliv se snažím vést rozumnou konverzaci, tak to skončí vždycky hádkou. Moje máma už se dávno rozhodla nesnít. Je smířená se svým stereotypem a to, že jednou chtěla bejt učitelkou je někde dávno v prdeli. Její největší radostí je si vyrazit o víkendu na projížďku na kole a jinak uklízet doma. Jasně, že se ji snažim ve všem pomoct a dělá pro mě maximum. Všeho si vážím, ale proč já nemůžu jít za tim pomyslným obláčkem plným spokojenej rodiny, šťastnej práce kde tě nikdo nesere, malejch dvou dětí a i ve čtyřiceti sexy manželky. Tohle je věc, co moje matka nechápe. Všichni mě tak zkurveně podceňujou, že zapomínaj na to, že jednou měli taky nějaký sny. Sice jim nevyšly, ale polovina z nich se o to ani nepokusila.
Chci to a jdu si za tim a seru na všechny, který mi to budou chtít zničit a vy dělejte taky všechno, proto, abyste nemuseli hnít někde v totálně špinavej prdeli, kde vás to bude jen srát. Následuj sny.
