Rasismus si podepsal Ortel

S přílivem muslimských uprchlíků se přilévá i do kalichu extrémistické pravicové sympatie. Zapomeňte na Orlíky a Dany Landy všeho druhu, kteří svoje pravice sotva upažily a byli hrdými nácky. Nový trend neonacistických kapel je se skrývat a tvářit se „normálně“.

Nejčastější citaci typického Čecha „Nejsem rasista, ale nesnáším …“ slyšel snad každý, a právě na tomhle se snaží vytěžit i kapela Ortel, která se svým největším hitem „Mešita“, oslovila už přes 2 miliony posluchačů na Youtube. Tato muzika se totiž výborně hodí do repertoáru všem těm, kteří za oslovením muslim čekají obličej Usama Bin Ladina a za slovem černoch vidí v okovech Morgena Freemana. Je neuvěřitelné, kolik lidí s předsudky, se v roce 2015 dokáže chvástat hrdým názorem „Jsem rasista“, a pak si v poklidu vlastenecky objednat M13 s nudlemi v bistru u Vietnamců, kteří přece berou práci poctivým Čechům. Když už jsme u jídla, taky by mě zajímalo, jestli Tomáš Ortel obědvá jenom svíčkovou a gulášek nebo si sem tam multikulturně přihne třeba i ke špagetám nebo kebabu?

K minulosti. Tomáš Ortel, front-man a hlavní postavička kapely Ortel, autor hymny Dělnické strany, účastník několika ultra-pravicových demonstrací. Nácek? Ne, Tomáš Ortel svými slovy pouze „zpívá o tom, co ho bolí, co ho štve a co chce změnit“, jak uvádí na webu. No do jeho čisté ne-neonacistické mysli nesedí ani účast v předchozí kapele Conflict 88, která svým očíslováním v názvu a otextováním hudby nepůsobí příliš nevinně. To vše je pouze k údivu, vezmeme-li v potaz, že to byla právě kapela Ortel, která se umístila v roce 2014 na 4. místě v soutěži Český Slavík Mattoni, a to v kategorii skupin. Dokonce předběhla i takové legendy jako jsou Olympic, Divokej Bill nebo Lucie. Odkrývá se otázka, jak je toto možné? Jak někdo, očividně extrémisticky pravicově smýšlející, může obsadit přední příčky celorepublikové soutěže, která se každoročně vysílá v televizi? Odpověď mi je cizí, stejně jako je mi cizí verdikt této soutěže, kdy v roce 2013 byl vyhozen účastník, raper Řezník, pro svoje násilné texty a rok na to je tolerována účast zjevného neonacisty.

A to je ono. To je to, čeho se bojím zdaleka více, než toho, že se o chléb budu muset dělit s islamisty. Bojím se toho, že extrémistická pravice je právě na vzestupu. Situace s imigranty jim nádherně přihrávají do karet a česká nátura, která vidí jakéhokoliv muslima automaticky s bombou v ruce, přítěží taky nebude. Co se stane potom, až přestaneme být lidmi a budeme se dívat skrz prsty na barvu pleti a rasové záležitosti? Multikulturismus s sebou nese spoustu problémů, ale já jako jeden z největších problémů vidím ho zcela nenávidět. Xenofobie a rasismus jsou v tomto případě nejsilnější nástroje strachu v Evropě a to je právě hnacím motorem pro všechny tyhle Ortely, Conflicty 88, milovníky run, dělnické strany a další neonácky. Při pohledu na komentáře pod jakýmkoliv videem skupiny Ortel můžete vidět sami, co je česká povaha. Celoživotní ateisti najednou vítají křesťanství a modlí se za Paříž, uživatel s profilovou fotkou Barta Simpsona hlásá „Smrt muslimům“ a někdo s přezdívkou Nasrat Must, vybízí se značně gramatickými chybami k povstání a pozvednutí zbraní. Budeme doufat, že tato čest, hrdost a síla zůstane jen v internetových diskuzích, protože pokud se vyvalí do ulic a vyšší politiky, budeme mít co dělat s novou hrozbou. Tahle hrozba ale nebude z venku a nebude kontrolovaná. S největší pravděpodobností bude tolerovaná okolím a podporována ve jménu nenávisti k islámu a všemu cizímu.

Aktualizace: Článek jsem psal 23. 11. v rámci praxe v časopise Reflex. Od té doby se skupina Ortel umístila 2. v soutěži Český Slavík Mattoni v kategorii skupin. Tomáš Ortel se samostatně umístil na 3. místě v kategorii zpěvák roku.

#FuckOrtel

Vánoce jsou tady!

Zapomeňme alespoň pro dnešek na vlny imigrantů a ekonomických příživníků. Budou přeci Vánoce! Všechny starosti a neklid jdou stranou a jdeme si užívat krásné rodinné chvilky. Nebo snad ne? Svátky, které by měly být odpočinkovými dny v roce, se každoročně mění ve stresující a hekticky prožívající chvíle plné opaku. Tuny antikristů a ateistů, kteří svůj prosinec paradoxně zasvětí chválám Ježíška, se navalí do supermarketů, a hojně s potěšením nakupují cokoliv s motivem Santa Clause.

Vánoční šílenství naprosto začíná pohlcovat nemilou situaci s islamisty, a tak je prosinec spíše pohodovým a klidným měsícem v roce pro muslimy, než pro křesťany. Chvála bohu, ať už jakémukoliv. Baťovské ceny nabírají konečně své platnosti, když se do Elektro obchodu hrne rodinka s dětmi. Po letácích s rychlými půjčkami se zaprášilo, více jak po koupeném vánočním cukroví od maminky. I tak mám Vánoce rád a vždy se na ně těším. I když jsem nikdy nezažil moc klidné a veselé Vánoce, vždy je příjemné vrátit se zpět do mé rodné domoviny ve Východních Čechách. Pravdou je, že i moje matka před lety vzdala pracné pečení cukroví, a tak od doby, co si Vánoce pamatuji, máme cukroví od babičky nebo z Lidlu. I tyhle levné polo-polské cukrové faktory Vánoc se dají minout pohledem nad tím, že konečně, jednou po roce s mou matkou večeříme v kuchyni a snažíme se být jeden na druhého příjemní. Rodinná idylka se rozplynula už několik let před rozvodem mých rodičů, a tak si nedělám falešné iluze o rodinném trávení Vánoc. Nejspíš jako dost „dětí“ svých rodičů dnešní doby. Možná, kdyby rodiče přemýšleli nad tím, jak strávit více času se svými syny a dcerami, více než nad tím, jak ušetří na dárky pod umělohmotný stromeček, byly by Vánoce opravdu rodinné svátky. Umělohmotný stromeček, haha, tuhle věc moje máma už taky dávno vzdala, ale je mi to celkem jedno. Alespoň ho zdobíme. Moje babička již několik let svůj umělý a ozdobený stromeček vybalí z plastové plachty a v lednu ho jako každý rok opět schová na půdu. Ta vzdala na Vánocích už snad úplně všechno včetně dárků. Dárky si moji prarodiče již čtvrtým rokem nedávají a můj dědeček se již čtvrtým rokem po „slavnostní“ večeři odebírá do své dílny, kde načíná kořalku. Možná již pátým, co já vím. Kořalku načínám já, pro změnu, po rozbalení páru sprchových gelů a ponožek. Tradice.

Jelikož už jsme se u nás doma dostali do fáze, kdy já obdarovávám matku tím, co si vždy přála a na co nikdy moc neměla peníze a ona mne pouze symbolicky, nemám co slavit. Samozřejmě, že mám radost z obdarování mé matky, ale ta ihned po rozbalení začne počítat a nadávat nad tím, že jsem tohle a tamto nemusel, že to bylo moc drahé a ve skutečnosti z toho vlastně opravdovou radost nemá. Zpět k tradici. Moje tradice po rozbalení vánočních stereotypů jako jsou fusekle je, že si sednu k počítači. Naliju si skleničku Tulamorky nebo něčeho podobného a čekám, až doslaví moji přátelé. Poté, už lehce ve stavu nestřízlivém pokračujeme do našeho maloměstského baru, kde debatujeme stylem „Tak cos dostal“. Kvalitní diskuze, která pokračuje, až do nekřesťanských hodin je završena rozbitím odpadkového koše nebo znesvěcením pouliční lampy. Když nad tím tak přemýšlím, Vánoce jsou pro mě vlastně hodně o víře, a tak si opět každoročně uvědomuji, že je všechno v pořádku. Jsem rád za lidi, které kolem sebe mám, jsem rád, že jim mohu věřit a být s nimi pokaždé, když vlastně potřebuji. 

Bůh žehnej ateistickým Vánocům, ať už je jakýkoliv. Těším se.