Vánoce jsou tady!

Zapomeňme alespoň pro dnešek na vlny imigrantů a ekonomických příživníků. Budou přeci Vánoce! Všechny starosti a neklid jdou stranou a jdeme si užívat krásné rodinné chvilky. Nebo snad ne? Svátky, které by měly být odpočinkovými dny v roce, se každoročně mění ve stresující a hekticky prožívající chvíle plné opaku. Tuny antikristů a ateistů, kteří svůj prosinec paradoxně zasvětí chválám Ježíška, se navalí do supermarketů, a hojně s potěšením nakupují cokoliv s motivem Santa Clause.

Vánoční šílenství naprosto začíná pohlcovat nemilou situaci s islamisty, a tak je prosinec spíše pohodovým a klidným měsícem v roce pro muslimy, než pro křesťany. Chvála bohu, ať už jakémukoliv. Baťovské ceny nabírají konečně své platnosti, když se do Elektro obchodu hrne rodinka s dětmi. Po letácích s rychlými půjčkami se zaprášilo, více jak po koupeném vánočním cukroví od maminky. I tak mám Vánoce rád a vždy se na ně těším. I když jsem nikdy nezažil moc klidné a veselé Vánoce, vždy je příjemné vrátit se zpět do mé rodné domoviny ve Východních Čechách. Pravdou je, že i moje matka před lety vzdala pracné pečení cukroví, a tak od doby, co si Vánoce pamatuji, máme cukroví od babičky nebo z Lidlu. I tyhle levné polo-polské cukrové faktory Vánoc se dají minout pohledem nad tím, že konečně, jednou po roce s mou matkou večeříme v kuchyni a snažíme se být jeden na druhého příjemní. Rodinná idylka se rozplynula už několik let před rozvodem mých rodičů, a tak si nedělám falešné iluze o rodinném trávení Vánoc. Nejspíš jako dost „dětí“ svých rodičů dnešní doby. Možná, kdyby rodiče přemýšleli nad tím, jak strávit více času se svými syny a dcerami, více než nad tím, jak ušetří na dárky pod umělohmotný stromeček, byly by Vánoce opravdu rodinné svátky. Umělohmotný stromeček, haha, tuhle věc moje máma už taky dávno vzdala, ale je mi to celkem jedno. Alespoň ho zdobíme. Moje babička již několik let svůj umělý a ozdobený stromeček vybalí z plastové plachty a v lednu ho jako každý rok opět schová na půdu. Ta vzdala na Vánocích už snad úplně všechno včetně dárků. Dárky si moji prarodiče již čtvrtým rokem nedávají a můj dědeček se již čtvrtým rokem po „slavnostní“ večeři odebírá do své dílny, kde načíná kořalku. Možná již pátým, co já vím. Kořalku načínám já, pro změnu, po rozbalení páru sprchových gelů a ponožek. Tradice.

Jelikož už jsme se u nás doma dostali do fáze, kdy já obdarovávám matku tím, co si vždy přála a na co nikdy moc neměla peníze a ona mne pouze symbolicky, nemám co slavit. Samozřejmě, že mám radost z obdarování mé matky, ale ta ihned po rozbalení začne počítat a nadávat nad tím, že jsem tohle a tamto nemusel, že to bylo moc drahé a ve skutečnosti z toho vlastně opravdovou radost nemá. Zpět k tradici. Moje tradice po rozbalení vánočních stereotypů jako jsou fusekle je, že si sednu k počítači. Naliju si skleničku Tulamorky nebo něčeho podobného a čekám, až doslaví moji přátelé. Poté, už lehce ve stavu nestřízlivém pokračujeme do našeho maloměstského baru, kde debatujeme stylem „Tak cos dostal“. Kvalitní diskuze, která pokračuje, až do nekřesťanských hodin je završena rozbitím odpadkového koše nebo znesvěcením pouliční lampy. Když nad tím tak přemýšlím, Vánoce jsou pro mě vlastně hodně o víře, a tak si opět každoročně uvědomuji, že je všechno v pořádku. Jsem rád za lidi, které kolem sebe mám, jsem rád, že jim mohu věřit a být s nimi pokaždé, když vlastně potřebuji. 

Bůh žehnej ateistickým Vánocům, ať už je jakýkoliv. Těším se.