Proč chci být novinář?

Proč já vlastně chci být novinář. Nevím. Chci vůbec být novinář? Na střední škole mi šel jenom český jazyk a v zaměření mého oboru jsem nechtěl pokračovat. Vždycky mě bavilo prezentovat svůj názor a šířit ho dál. Už proto asi chci alespoň psát. Spíše než novinařina, by mě bavilo tvůrčí psaní a učit se různé postupy. Baví mě různorodost českého jazyka a složitosti jeho ovládání. Díky tomu si může každý spisovatel, novinář nebo jakýkoliv „pisálek“ najít vlastní styl psaní a odlišit se od ostatních. Novinář jako takový by měl sedět v kanceláři a prahnout po novinkách ve světě nebo v tuzemsku, aby mohl zahltit čtenáře informacemi. To mi není moc sympatické a dospívám k názoru, že asi novinář nebudu. Co baví mě je zamýšlet se nad běžnými věcmi v hloubce. Pozorovat svět, popisovat ho svými slovy a slova skládat do vět tak, aby to bylo specificky líbivé. Líbí se mi být divákem společnosti a lidí.

Vnímat svět jako jedna z miliard kapek v celém oceánu a studovat život.

Baví mě žít život, zažívat nové věci a přinášet si do vnitra sebe samého nové zážitky. Ty zážitky poté sdílet s ostatními a zamýšlet se nad nimi. Ten pocit, kdy se zamýšlím nad významem slova „dobrý“ nebo „normální“ mě neskutečně naplňuje a baví mě hledat v běžných věcech hloubku. Na této škole jsem, protože se chci naučit správně psát a formulovat své myšlenky. Myslím, že to pro můj život a rozvoj osobnosti bude mít pozitivní dopad a doufám, že tato zkušenost bude pro mě obohacující.

(Úvaha na téma "Proč chci být novinář" na jeden z předmětů, které znám jen ve zkratce a nevím jak se ve skutečnosti jmenuje, na Akademii žurnalistiky)

24. únor, rok 95, v čase 14:20. Krásných 50 centimetrů a 3.40 kilogramy zdobí mé jméno. A dnes s dvacítkou na krku tímto děkuji všem z celého mého srdce za přání. Snažím se odepsat všem, ale facebook zeď nezvládnu. Omlouvám se. Jsem neschopný.

Chtěl bych za mých krásných 20 let poděkovat všem lidem, kteří mě nějakým způsobem ovlivnili a byli součástí mého života, všem lidem, kteří ví kdo jsem a znají mě, a všem lidem, kteří při mě stojí v dobrém i zlém. Konkrétně bych se nedojmenoval, ale díky všem kámošům z dětství až po dospělost, všem kámošům z rapu, všem známým se kterejma jsem v pohodě, svojí rodině, mámě a přítelkyni.

Už nikdy nebudu teenager a slyším, jak mi šednou a padají vlasy. Vržou mi klouby pokaždé, když se někam hnu a všechny ty zlé věci, co mi dělají tak dobře, už dávno zhyzdily mou krásnou mladou tvář. Mé plíce jsou mnohem více černější a má mysl mnohem více plodnější a uvědomělejší. Aktuálně dokončuji své debutové album Projekt: Asia, kde tento rozklad člověka zaznamenávám skrze audio tvorbu.

Díky všem. Jsem hvězda

Chvíli jsem stál u svýho okna

Chvíli jsem stál u svýho okna a pozoroval jak se stmívá. Může to znít sebevíc teple, ale zas jsem si uvědomil, že čas, kterej máme je omezenej. Měli bychom si vážit každý minuty svýho života, žít ho naplno i když ten život není třeba úplně ideální nebo správnej podle nějakých konvencí, zásad společnosti nebo čehokoliv.

Srát na správnost.

Pro mě je v životě důležitý dělat věci tak, jak je cejtim sám a i přes masy ovcí a manipulátorů bejt svým způsobem nezávislej. Všechno v tomhle světě je pomíjivý a musim si vychutnat každej moment, protože ten moment už se nemusí nutně opakovat. Všechno co je, jednou skončí.

A co je potom? Vy to víte?