V životě jsem potkal spoustu lidských tváří a osobností. Některé z nich zajímavé, nezajímavé, přínosné i nepřínosné. Jednou za čas potkám vždy člověka, který mi převrátí život nějakým jiným směrem. Vyvrátí některá moje přesvědčení a změní mě. U takových lidí, mám nutkání, nechat je ve svém životě napořád. Je to sobecký, ale asi je potřebuju. Na úkor čehokoliv. Jakýkoliv špatnosti nebo morálního, etickýho, společenskýho kodexu je cejtim vedle sebe a mám potřebu je cejtit vedle sebe pořád.
Vždycky jsem se cejtil prázdnej, často jsem i emočně odolnej a ledovej. Tyhle pocity ve mně vyvolaly experimentaci s různejma životníma věcma, který nejsou třeba právě společensky přijatelný. Alespoň v běžným společenským systému lidí. Nevadí, suďte mě, kdo chcete. Proč o tom mluvím? Občas tyhle umělý věci, dostatečně nahradí porozumění nějakýho člověka.... Ani vlastně nevim, co je cílem tohodle psaní, ale spíš si tak přemýšlím nad životem a lidma v něm. Někdy je těžký uzavírat za sebou určitý kapitoly svýho života, pálit ty mosty, pro to, aby plamen pořád plál a snášet ty konce.
A tak si zas balim své převážně černé oblečení, do své převážně černé cestovní tašky, nechávám něco za sebou a doufám v převážně světlejší chvilky mé budoucnosti. Vyrážím vstříc tří hodinové cestě, po jedné strávené noci v domácím, šťastném a uspokojivém prostředí plné empatie a pochopení.
Zavírám dveře jednoho bytu a těším se na otevření dveří druhého. Už teď vím, že mé kroky povedou do lednice a na balkón. Za sedmičkou bílého vína a popelníkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat