Dneska jsem se přihlásil na kurzy vietnamštiny pro začátečníky. Už tak mám pocit, že nestíhám žít svůj život a stejně jsem si naložil další věc. No to, že se začnu učit vietnamsky nalhávám sám sobě už dost dlouho na to, abych to uskutečnil, tak jsem vyplnil přihlášku a podepsal účast. Celkově dnešní den jsem žil dost vietnamsky. Po škole jsem jel do Holešovic na vietnamský jídlo a hned potom do Sapy, zařizovat tu přihlášku a nakupovat se spolužačkou. Ale až tak nějak teď v tom pozdějším večeru to na mě všechno ulehlo a přemýšlím nad tím. Nad rozhodnutím učit se vietnamsky i nad dalšíma cestama, který jsem si v životě vybral. Hrozně se ve svým životě bojím udělat něco špatně, abych později nelitoval. Asi to k životu prostě patří, ale kdo ti pak ten zbytečnej čas vrátí? Vtipný je, že si dokážu všechno vyvrátit kecama jakože "Nic není zbytečný". Uvidíme. Kdo kdy udělal všechno správně?
Poslouchám melancholický playlisty na youtube a doufám v nějaký duševní probuzení. Nepřijde, pustim si nějakej seriál nebo hru a zapomenu to. Odejdu řešit problémy dějství do jiný divadelní hry. Přemejšlim nad tím, kolik komplexů z dětství si nesu do dospělosti a kolik jich asi předám ještě dál svým dětem. Přemejšlim nad tím, že jsem rád, že se ze mě vytrácí potřeba zalíbit se lidem a potřeba být uznávaný nemožnejma lidma. Když jsem byl malej, měl jsem furt nutkání někam patřit a furt jsem se ohlížel sám za sebou jestli nedělám něco špatně. Co když se jim nebude líbit tohle, co když se se mnou pak nebudou chtít kamarádit. Pravda je, že ve svých jednadvaceti letech můžu říct, že seru na to, co oni a dělám si co chci. Pravda ale taky je, že se stejně furt ohlídnu, jestli se jim to náhodou nelíbí. Uznání ale přijde časem, to už vím. Přemejšlim nad tím, jestli školy, který jsem si vybral studovat jsou správný a jestli na tom vůbec záleží. Přemejšlim zase nad tím, co jednou budu v životě dělat. Můžu svým dětem říct, že jsem chvíli zkoušel tohle, pak tohle a chvíli jsem se i zkoušel učit vietnamsky, ale co když to k ničemu nebude? Opět si to můžu vyvrátit tím, že "No co, aspoň jsi to zkusil". Uvidíme. Přemejšlim nad tím, že kdyby můj fotr nebyl takovej kokot, možná bych i vietnamsky uměl a nemusel bych si platit ten kurz. Přemejšlim nad Vietnamem. Přemejšlim nad svou rodinou ve Vietnamu. Budou mít radost. Přemejšlim nad tím, jak mi ten kokot fotr vlastně chybí, i když jsem ho jako člověka skoro vůbec neznal. Je tam ta mezera. Vtipný je, že si to málokdy připouštím. No, zrovna teď jo. Vyvolává to ve mně chtíč založit rodinu a neopakovat chybu svýho otce, ale co bych asi tak svým dětem předal? Pár polo-úspěšných cédéček? Hovadina, musím zůstat studentem a doufat, že mě třeba ta music jednou uživí. Koneckonců, co mi vlastně zbejvá. Je tak zkurveně těžký snažit se žít svý sny v tomhle věku 20+, kdy na tebe klepe realita jakože, kdy se konečně vzbudíš. Kdy už konečně půjdeš na nějakej ten pohovor do práce a přestaneš trávit čas nesmyslama. Přemejšlim jak by bylo asi fajn odkroutit si v práci osmičku, jít domů a bejt šťastnej prostě s tím, co mám. Občas je ta vlastnost, chtít víc než mám, fakt na hovno a deprese vyvolávající, protože vlastně chci něco víc od života, ale nevím co. Takže furt tak dál běžím a dělám rozhodnutí, který nevím jestli jsou správný, doufám v to, že jsou a doufám, že jednou vlastně budu se svým životem spokojenej. Přemejšlim nad tím, jak už jsem na nějaký určitý věci starej. Třeba na to začít novou věc, koníček nebo odvětví. A co jinýho bych vlastně asi tak dělal. Taky si to dokážu hned vyvrátit kecem, že "Nikdy není pozdě". Ale jo, je pozdě. Je pozdě a ten čas mi zas o to rychleji zdrhá. Nevím jestli je víc smutný si to takhle uvědomovat a brečet nebo bejt jako ty normální lidi, který si to neuvědomujou a prostě žijou. Ještě smutnější je, když vidim lidi, který ty jistoty v životě mají a serou na ně. Nejlíp, když si ještě stěžujou. Někdy bych ale nejradši byl synáček svýho tatínka, kterej má prostě jistej post v rodinný firmě. Někdy bych taky radši byl trošku debilnější, abych dělal věci a nepřemejšlel nad nima, takový lidi musej mít šťastnej život.
Poslouchám melancholický playlisty na youtube a doufám v nějaký duševní probuzení. Nepřijde, pustim si nějakej seriál nebo hru a zapomenu to. Odejdu řešit problémy dějství do jiný divadelní hry. Přemejšlim nad tím, kolik komplexů z dětství si nesu do dospělosti a kolik jich asi předám ještě dál svým dětem. Přemejšlim nad tím, že jsem rád, že se ze mě vytrácí potřeba zalíbit se lidem a potřeba být uznávaný nemožnejma lidma. Když jsem byl malej, měl jsem furt nutkání někam patřit a furt jsem se ohlížel sám za sebou jestli nedělám něco špatně. Co když se jim nebude líbit tohle, co když se se mnou pak nebudou chtít kamarádit. Pravda je, že ve svých jednadvaceti letech můžu říct, že seru na to, co oni a dělám si co chci. Pravda ale taky je, že se stejně furt ohlídnu, jestli se jim to náhodou nelíbí. Uznání ale přijde časem, to už vím. Přemejšlim nad tím, jestli školy, který jsem si vybral studovat jsou správný a jestli na tom vůbec záleží. Přemejšlim zase nad tím, co jednou budu v životě dělat. Můžu svým dětem říct, že jsem chvíli zkoušel tohle, pak tohle a chvíli jsem se i zkoušel učit vietnamsky, ale co když to k ničemu nebude? Opět si to můžu vyvrátit tím, že "No co, aspoň jsi to zkusil". Uvidíme. Přemejšlim nad tím, že kdyby můj fotr nebyl takovej kokot, možná bych i vietnamsky uměl a nemusel bych si platit ten kurz. Přemejšlim nad Vietnamem. Přemejšlim nad svou rodinou ve Vietnamu. Budou mít radost. Přemejšlim nad tím, jak mi ten kokot fotr vlastně chybí, i když jsem ho jako člověka skoro vůbec neznal. Je tam ta mezera. Vtipný je, že si to málokdy připouštím. No, zrovna teď jo. Vyvolává to ve mně chtíč založit rodinu a neopakovat chybu svýho otce, ale co bych asi tak svým dětem předal? Pár polo-úspěšných cédéček? Hovadina, musím zůstat studentem a doufat, že mě třeba ta music jednou uživí. Koneckonců, co mi vlastně zbejvá. Je tak zkurveně těžký snažit se žít svý sny v tomhle věku 20+, kdy na tebe klepe realita jakože, kdy se konečně vzbudíš. Kdy už konečně půjdeš na nějakej ten pohovor do práce a přestaneš trávit čas nesmyslama. Přemejšlim jak by bylo asi fajn odkroutit si v práci osmičku, jít domů a bejt šťastnej prostě s tím, co mám. Občas je ta vlastnost, chtít víc než mám, fakt na hovno a deprese vyvolávající, protože vlastně chci něco víc od života, ale nevím co. Takže furt tak dál běžím a dělám rozhodnutí, který nevím jestli jsou správný, doufám v to, že jsou a doufám, že jednou vlastně budu se svým životem spokojenej. Přemejšlim nad tím, jak už jsem na nějaký určitý věci starej. Třeba na to začít novou věc, koníček nebo odvětví. A co jinýho bych vlastně asi tak dělal. Taky si to dokážu hned vyvrátit kecem, že "Nikdy není pozdě". Ale jo, je pozdě. Je pozdě a ten čas mi zas o to rychleji zdrhá. Nevím jestli je víc smutný si to takhle uvědomovat a brečet nebo bejt jako ty normální lidi, který si to neuvědomujou a prostě žijou. Ještě smutnější je, když vidim lidi, který ty jistoty v životě mají a serou na ně. Nejlíp, když si ještě stěžujou. Někdy bych ale nejradši byl synáček svýho tatínka, kterej má prostě jistej post v rodinný firmě. Někdy bych taky radši byl trošku debilnější, abych dělal věci a nepřemejšlel nad nima, takový lidi musej mít šťastnej život.
A co je vlastně šťastnej život ...
Celé to má neskutečnou hloubku. Normálně dlouhé texty moc nečtu, ale tady jsem se divila, že už je ,,konec". Je fajn vědět o někom, Kdo Je v dnešní době schopen rozumně uvažovat a má své hodnoty.
OdpovědětVymazatHned mám lepší pocit, že takhle myslí více lidí a nejsem v tom sám, tolik lidí mi přijde,že jsou tak jednoduchý, ale jsou tak nejspíš šťastní, po přečtení téhle tvé myšlenky mám pocit, jako by to bylo z mé hlavy. Děkuji, zpříjemnilo mi to den.
OdpovědětVymazat