Uvnitř I.

Dneska jsem se přihlásil na kurzy vietnamštiny pro začátečníky. Už tak mám pocit, že nestíhám žít svůj život a stejně jsem si naložil další věc. No to, že se začnu učit vietnamsky nalhávám sám sobě už dost dlouho na to, abych to uskutečnil, tak jsem vyplnil přihlášku a podepsal účast. Celkově dnešní den jsem žil dost vietnamsky. Po škole jsem jel do Holešovic na vietnamský jídlo a hned potom do Sapy, zařizovat tu přihlášku a nakupovat se spolužačkou. Ale až tak nějak teď v tom pozdějším večeru to na mě všechno ulehlo a přemýšlím nad tím. Nad rozhodnutím učit se vietnamsky i nad dalšíma cestama, který jsem si v životě vybral. Hrozně se ve svým životě bojím udělat něco špatně, abych později nelitoval. Asi to k životu prostě patří, ale kdo ti pak ten zbytečnej čas vrátí? Vtipný je, že si dokážu všechno vyvrátit kecama jakože "Nic není zbytečný". Uvidíme. Kdo kdy udělal všechno správně?

Ples v Rudolfinu

20. 2. 2016 jsem navštívil event s názvem Ples v Rudolfinu.

- Snobárna

Ještě než začnete číst dál, zkuste si vygooglit, co přesně je Ples v Rudolfinu, vy nuly, dělám si srandu, jsem jako vy a ještě než začnete číst znova, rád bych vám připomněl, že jsem z malýho města, je mi 21 let a moje máma pracuje ve fabrice, takže jo, ještě jednou, jsem jako vy a nejsem žádnej snobík. Zo stoky hore. Sídliskový sen. Z nuly na sto. To byly moje poslední pocity, když jsem odcházel brzy k ránu z téhle nóbl akcičky s kyticí v ruce, perlou v tašce a omámen vínem, které by mi v klidu zaplatilo nájem. Bezva, ale zpátky na začátek. K téhle akci jsem se dostal díky mojí spolubydlící Báře. Bára je kámoš, to znamená, že díky tomu, že má jobbing v Blesku Online, mně dohodila svojí nadřízený. No a tý nadřízený jsem se líbil. Konkrétně moje čísla na sociálních sítích. Aby bylo jasno, všechny tyhle ty tiskový novinový média jsou v těžkým průseru, protože v době, kdy každý malý dítě má svýho oblíbenýho youtubera, rapera a pornoherce, se prostě nechytají se svým psaním. Média moc dobře myslí na budoucnost, a proto chtějí rozjet i sociální sítě a další nový vymoženosti, ve kterých jsem já samozřejmě vyrůstal a dospívám.

Rasismus si podepsal Ortel

S přílivem muslimských uprchlíků se přilévá i do kalichu extrémistické pravicové sympatie. Zapomeňte na Orlíky a Dany Landy všeho druhu, kteří svoje pravice sotva upažily a byli hrdými nácky. Nový trend neonacistických kapel je se skrývat a tvářit se „normálně“.

Nejčastější citaci typického Čecha „Nejsem rasista, ale nesnáším …“ slyšel snad každý, a právě na tomhle se snaží vytěžit i kapela Ortel, která se svým největším hitem „Mešita“, oslovila už přes 2 miliony posluchačů na Youtube. Tato muzika se totiž výborně hodí do repertoáru všem těm, kteří za oslovením muslim čekají obličej Usama Bin Ladina a za slovem černoch vidí v okovech Morgena Freemana. Je neuvěřitelné, kolik lidí s předsudky, se v roce 2015 dokáže chvástat hrdým názorem „Jsem rasista“, a pak si v poklidu vlastenecky objednat M13 s nudlemi v bistru u Vietnamců, kteří přece berou práci poctivým Čechům. Když už jsme u jídla, taky by mě zajímalo, jestli Tomáš Ortel obědvá jenom svíčkovou a gulášek nebo si sem tam multikulturně přihne třeba i ke špagetám nebo kebabu?

K minulosti. Tomáš Ortel, front-man a hlavní postavička kapely Ortel, autor hymny Dělnické strany, účastník několika ultra-pravicových demonstrací. Nácek? Ne, Tomáš Ortel svými slovy pouze „zpívá o tom, co ho bolí, co ho štve a co chce změnit“, jak uvádí na webu. No do jeho čisté ne-neonacistické mysli nesedí ani účast v předchozí kapele Conflict 88, která svým očíslováním v názvu a otextováním hudby nepůsobí příliš nevinně. To vše je pouze k údivu, vezmeme-li v potaz, že to byla právě kapela Ortel, která se umístila v roce 2014 na 4. místě v soutěži Český Slavík Mattoni, a to v kategorii skupin. Dokonce předběhla i takové legendy jako jsou Olympic, Divokej Bill nebo Lucie. Odkrývá se otázka, jak je toto možné? Jak někdo, očividně extrémisticky pravicově smýšlející, může obsadit přední příčky celorepublikové soutěže, která se každoročně vysílá v televizi? Odpověď mi je cizí, stejně jako je mi cizí verdikt této soutěže, kdy v roce 2013 byl vyhozen účastník, raper Řezník, pro svoje násilné texty a rok na to je tolerována účast zjevného neonacisty.

A to je ono. To je to, čeho se bojím zdaleka více, než toho, že se o chléb budu muset dělit s islamisty. Bojím se toho, že extrémistická pravice je právě na vzestupu. Situace s imigranty jim nádherně přihrávají do karet a česká nátura, která vidí jakéhokoliv muslima automaticky s bombou v ruce, přítěží taky nebude. Co se stane potom, až přestaneme být lidmi a budeme se dívat skrz prsty na barvu pleti a rasové záležitosti? Multikulturismus s sebou nese spoustu problémů, ale já jako jeden z největších problémů vidím ho zcela nenávidět. Xenofobie a rasismus jsou v tomto případě nejsilnější nástroje strachu v Evropě a to je právě hnacím motorem pro všechny tyhle Ortely, Conflicty 88, milovníky run, dělnické strany a další neonácky. Při pohledu na komentáře pod jakýmkoliv videem skupiny Ortel můžete vidět sami, co je česká povaha. Celoživotní ateisti najednou vítají křesťanství a modlí se za Paříž, uživatel s profilovou fotkou Barta Simpsona hlásá „Smrt muslimům“ a někdo s přezdívkou Nasrat Must, vybízí se značně gramatickými chybami k povstání a pozvednutí zbraní. Budeme doufat, že tato čest, hrdost a síla zůstane jen v internetových diskuzích, protože pokud se vyvalí do ulic a vyšší politiky, budeme mít co dělat s novou hrozbou. Tahle hrozba ale nebude z venku a nebude kontrolovaná. S největší pravděpodobností bude tolerovaná okolím a podporována ve jménu nenávisti k islámu a všemu cizímu.

Aktualizace: Článek jsem psal 23. 11. v rámci praxe v časopise Reflex. Od té doby se skupina Ortel umístila 2. v soutěži Český Slavík Mattoni v kategorii skupin. Tomáš Ortel se samostatně umístil na 3. místě v kategorii zpěvák roku.

#FuckOrtel

Vánoce jsou tady!

Zapomeňme alespoň pro dnešek na vlny imigrantů a ekonomických příživníků. Budou přeci Vánoce! Všechny starosti a neklid jdou stranou a jdeme si užívat krásné rodinné chvilky. Nebo snad ne? Svátky, které by měly být odpočinkovými dny v roce, se každoročně mění ve stresující a hekticky prožívající chvíle plné opaku. Tuny antikristů a ateistů, kteří svůj prosinec paradoxně zasvětí chválám Ježíška, se navalí do supermarketů, a hojně s potěšením nakupují cokoliv s motivem Santa Clause.

Vánoční šílenství naprosto začíná pohlcovat nemilou situaci s islamisty, a tak je prosinec spíše pohodovým a klidným měsícem v roce pro muslimy, než pro křesťany. Chvála bohu, ať už jakémukoliv. Baťovské ceny nabírají konečně své platnosti, když se do Elektro obchodu hrne rodinka s dětmi. Po letácích s rychlými půjčkami se zaprášilo, více jak po koupeném vánočním cukroví od maminky. I tak mám Vánoce rád a vždy se na ně těším. I když jsem nikdy nezažil moc klidné a veselé Vánoce, vždy je příjemné vrátit se zpět do mé rodné domoviny ve Východních Čechách. Pravdou je, že i moje matka před lety vzdala pracné pečení cukroví, a tak od doby, co si Vánoce pamatuji, máme cukroví od babičky nebo z Lidlu. I tyhle levné polo-polské cukrové faktory Vánoc se dají minout pohledem nad tím, že konečně, jednou po roce s mou matkou večeříme v kuchyni a snažíme se být jeden na druhého příjemní. Rodinná idylka se rozplynula už několik let před rozvodem mých rodičů, a tak si nedělám falešné iluze o rodinném trávení Vánoc. Nejspíš jako dost „dětí“ svých rodičů dnešní doby. Možná, kdyby rodiče přemýšleli nad tím, jak strávit více času se svými syny a dcerami, více než nad tím, jak ušetří na dárky pod umělohmotný stromeček, byly by Vánoce opravdu rodinné svátky. Umělohmotný stromeček, haha, tuhle věc moje máma už taky dávno vzdala, ale je mi to celkem jedno. Alespoň ho zdobíme. Moje babička již několik let svůj umělý a ozdobený stromeček vybalí z plastové plachty a v lednu ho jako každý rok opět schová na půdu. Ta vzdala na Vánocích už snad úplně všechno včetně dárků. Dárky si moji prarodiče již čtvrtým rokem nedávají a můj dědeček se již čtvrtým rokem po „slavnostní“ večeři odebírá do své dílny, kde načíná kořalku. Možná již pátým, co já vím. Kořalku načínám já, pro změnu, po rozbalení páru sprchových gelů a ponožek. Tradice.

Jelikož už jsme se u nás doma dostali do fáze, kdy já obdarovávám matku tím, co si vždy přála a na co nikdy moc neměla peníze a ona mne pouze symbolicky, nemám co slavit. Samozřejmě, že mám radost z obdarování mé matky, ale ta ihned po rozbalení začne počítat a nadávat nad tím, že jsem tohle a tamto nemusel, že to bylo moc drahé a ve skutečnosti z toho vlastně opravdovou radost nemá. Zpět k tradici. Moje tradice po rozbalení vánočních stereotypů jako jsou fusekle je, že si sednu k počítači. Naliju si skleničku Tulamorky nebo něčeho podobného a čekám, až doslaví moji přátelé. Poté, už lehce ve stavu nestřízlivém pokračujeme do našeho maloměstského baru, kde debatujeme stylem „Tak cos dostal“. Kvalitní diskuze, která pokračuje, až do nekřesťanských hodin je završena rozbitím odpadkového koše nebo znesvěcením pouliční lampy. Když nad tím tak přemýšlím, Vánoce jsou pro mě vlastně hodně o víře, a tak si opět každoročně uvědomuji, že je všechno v pořádku. Jsem rád za lidi, které kolem sebe mám, jsem rád, že jim mohu věřit a být s nimi pokaždé, když vlastně potřebuji. 

Bůh žehnej ateistickým Vánocům, ať už je jakýkoliv. Těším se.

Tvůj klín

Tvůj klín je pro mě má domovina, kam se rád vracím

Tvůj klín je pro mě přístav, kam zaplouvám a kotvím

Tvůj klín je pro mě ulice, ve které jsem vyrůstal jako dítě

Tvůj klín je pro mě jméno prvního zvířecího mazlíčka

Tvůj klín je pro mě stavebnice lego k pátým narozeninám

Tvůj klín je pro mě reklama na oblíbenou hračku, v sobotu dopoledne, v předvánočním období

Tvůj klín je pro mě pár bot Heelys, které jsem obdivoval u svého bohatšího spolužáka

Tvůj klín je pro mě herní konzole Playstation 2, kterou jsem dostal, zatímco všichni měli počítač

Tvůj klín je pro mě kapesné, které jsem dostával v útlém věku

Tvůj klín je pro mě staré kolo po strýci, na kterém jsem se učil jezdit

Tvůj klín je pro mě babiččin pes štěkající u branky

Tvůj klín je pro mě otrhaný zakopnutý fotbalový míč na střeše, pro který šplhám po hromosvodu

Tvůj klín není infantilní jako tato báseň,

proto náš svět s úžasem vnímej krásně.

Tvůj klín nemůžu mít aktuálně, právě,

proto pár vět píši ti s tváří v dálce.

Pavel Dobrovský: „Když jdete peklem, tak se nezastavujte“

Pavel Dobrovský (36) je editorem časopisu ABC, kmenový redaktor časopisu Level, serveru Games.cz a stál u zrodu zpravodajství iDnes. Vedle publicistické činnosti rád cestuje po Africe a jiných kontinentech.

• Při googlování vašeho jména mi vyhledávač zobrazil nickname „Luke“. Jak se někdo, se jménem Pavel Dobrovský, dostane k takové přezdívce?

Když mi bylo asi 7 let, zhlédl jsem ságu Hvězdné Války, tehdy na VHS kazetách propašovaných z Kuvajtu. Vůbec jsem nerozuměl mluvenému slovu a jediné, co jsem chápal, bylo, že se hlavnímu hrdinovi říká právě Luke. To se mi zalíbilo a začal jsem si tak říkat. Mělo to spojitost i s videohrami. V osmdesátých letech se hrály hry na 8 bitových počítačích. Když člověk dosáhl určitého skóre, mohl svůj nickname zapsat do tabulky vítězů. Tehdy tam byla pozice jen pro 3 písmena a přezdívka „LUK“ byla pro mě perfektní. Až zpětně, když jsem se naučil pořádně anglicky, jsem si uvědomil, že to vlastně není moc originální a na světě existuje několik desítek miliónů lidí, kteří se doopravdy jmenují Luke. Takže trošku zklamání (smích).

• Zmínil jste Hvězdné války. Jak se těšíte na novou epizodu, jak bude vypadat a jak zpětně vidíte první trilogii a tu nadcházející?

Osobně si myslím, že stejně jako se J. J. Abramsovi (režisér) nepovedl Star Trek, tak se mu nepovede ani další díl Star Wars (smích). Rozhodně mám nejraději časově starší trilogii , tedy díl 4, 5 a 6. Nová trilogie mě tolik nevzala. Určitou naději vidím v tom, že Abrams má obrovský rozpočet a vášeň pro praktické efekty, kdy téměř vůbec nepoužívá digitální triky. Díky tomu možná film chytne autentičnost první trilogie. Nechám se překvapit.

• Mimo to, že tedy milujete žánr sci-fi a technické věci, jste velký cestovatel a výletník, co si tedy pod pojmem „cestování“ vybavíte?

Cestování je pro mě neustálé překvapování sebe samého z toho, jak skutečně vypadá svět. Necestuji s cestovními společnostmi. Cestuji s batohem a nejlepším způsobem dopravy je pro mne stopování. Díky tomu se dostávám přímo k lidem. Hrozně rád si s nimi povídám a zjišťuji jejich názory na svět. Dá se říci, že je to snaha o pochopení cizí kultury nebo mentality, to je pro mě neskutečně cenné a přínosné v pochopení reality. Když dojedu zpět domů, do České republiky, a z médií se na mě valí jedna informace za druhou, mohu si vytvořit vlastní nezaujatý pohled.

• Jaké destinace jste navštívil? Největší překvapení a naopak největší zklamání na cestách?

Navštívil jsem všechny země východního pobřeží Afriky, procestoval Střední Asii, Blízký Východ, Severní Ameriku a samozřejmě i Evropu. Nejvíce mě překvapilo to, že lidé jsou všude hodní. Nikde se nestane to, že by vám někdo nepomohl, pakliže tomu nedáte nějakou příčinu.

Největším zklamáním pro mě osobně zůstávají české ambasády, které zaměstnávají naprosto neochotné lidi. Byli to lidé, kteří sedí ve svém betonovém sídle v dané zemi a bojí se světa kolem sebe.

• Dá se říci, že utíkáte od všední české reality pryč?

Pro mě je to hlavně o tom objevování. O poznávání nových věcí, zvyklostí a kultur. Jde mi o to dotknout se těch věcí na vlastní kůži. V cestování si člověk kolikrát říká, že musí vypadnout od problémů, které tady má. Nefunguje to. Na svých toulkách jsem zjistil, že veškeré problémy si člověk nosí sám v sobě a ať už vycestuje kamkoliv, problémy tam jedou s ním. Když se vrátí, problémy za ním přijdou, a když se usadí někde daleko, problémy stejně vyplavou ven. Je dobré si zamést práh, předtím než někam vycestujete, abyste měli na poznávání světa čistou hlavu.

• Určitě jste poznal při cestování mnoho druhů náboženství, lidského přesvědčení nebo filozofie. Která víra vás zaujala nejvíce?

Mě zaujalo například to, že islám, který je popisován, jako agresivní náboženství je z mé zkušenosti naprosto v pořádku. Muslimové se řídí určitými zásadami, ale rozhodně nejsou problematičtí nebo konfliktní. Vřele doporučuji všem přečíst si Korán, když už je to tak aktuální téma. Korán je podobně mírumilovná kniha, jako Bible. Doporučuji lidem se o to zajímat, aby nepodlehli masovým hysteriím a mediálním bublinám.

• Cestujete naprosto sám?

Často cestuji sám. Někdy jsem cestoval i s přítelkyněmi, teď už bývalými (smích). Když je chlap se ženou někde v cizí zemi tři měsíce, prověří to kvalitu vztahu. Ocitnete se v prekérních momentech, poznáte se v kritických a svízelných situacích. Určitě doporučuji ztvrdit vztah společnou cestou do některé rozvojové nebo zaostalejší země (smích).

• Chystáte se někdy usadit?

Aktuálně jsem ve fázi, kdy to vypadá velice nadějně. Myslím si, že to moje cestování neohrozí. Vše se dá skloubit dohromady. Mám několik známých, kteří například s tříročním dítětem odjeli do Indie na několik měsíců. Na druhou stranu si říkám, že až to dítě přijde, bude to dobrodružství samo o sobě a možná mi to cestování zcela vynahradí.

• Existuje nějaké Vaše životní motto, kterým se řídíte? Něco, co byste doporučil ostatním?

Když jdete peklem, tak se nezastavujte. To řekl Winston Churchill. Tím se řídím, jak v cestování, tak i v běžném životě. Nikdy se nezačít litovat a nikdy nespadnout do sebeobviňování. Když člověk udělá nějakou chybu nebo prochází nepříjemným obdobím, měl by mít hlavu vztyčenou a věřit hlavně sám sobě. Ono to vždycky dobře dopadne.

Pavel Dobrovský
Editor časopisu Level, Games.cz a ABC
www.flickr.com/photos/lukecz/
www.linkedin.com/in/lukecz
www.twitter.com/ashnobe

Seděl jsem ve vlaku

V životě jsem potkal spoustu lidských tváří a osobností. Některé z nich zajímavé, nezajímavé, přínosné i nepřínosné. Jednou za čas potkám vždy člověka, který mi převrátí život nějakým jiným směrem. Vyvrátí některá moje přesvědčení a změní mě. U takových lidí, mám nutkání, nechat je ve svém životě napořád. Je to sobecký, ale asi je potřebuju. Na úkor čehokoliv. Jakýkoliv špatnosti nebo morálního, etickýho, společenskýho kodexu je cejtim vedle sebe a mám potřebu je cejtit vedle sebe pořád.

Vždycky jsem se cejtil prázdnej, často jsem i emočně odolnej a ledovej. Tyhle pocity ve mně vyvolaly experimentaci s různejma životníma věcma, který nejsou třeba právě společensky přijatelný. Alespoň v běžným společenským systému lidí. Nevadí, suďte mě, kdo chcete. Proč o tom mluvím? Občas tyhle umělý věci, dostatečně nahradí porozumění nějakýho člověka.... Ani vlastně nevim, co je cílem tohodle psaní, ale spíš si tak přemýšlím nad životem a lidma v něm. Někdy je těžký uzavírat za sebou určitý kapitoly svýho života, pálit ty mosty, pro to, aby plamen pořád plál a snášet ty konce.

A tak si zas balim své převážně černé oblečení, do své převážně černé cestovní tašky, nechávám něco za sebou a doufám v převážně světlejší chvilky mé budoucnosti. Vyrážím vstříc tří hodinové cestě, po jedné strávené noci v domácím, šťastném a uspokojivém prostředí plné empatie a pochopení.

Zavírám dveře jednoho bytu a těším se na otevření dveří druhého. Už teď vím, že mé kroky povedou do lednice a na balkón. Za sedmičkou bílého vína a popelníkem.

Velmi hlubokomyslný citát od velmi hlubokomyslného chlapce

"Na světě je hodně věcí, který se nedaj pochopit a stejně v ně věříš. Nějaký věci se jenom dějou, nemusíš je chápat, prostě se dějou."

Proč chci být novinář?

Proč já vlastně chci být novinář. Nevím. Chci vůbec být novinář? Na střední škole mi šel jenom český jazyk a v zaměření mého oboru jsem nechtěl pokračovat. Vždycky mě bavilo prezentovat svůj názor a šířit ho dál. Už proto asi chci alespoň psát. Spíše než novinařina, by mě bavilo tvůrčí psaní a učit se různé postupy. Baví mě různorodost českého jazyka a složitosti jeho ovládání. Díky tomu si může každý spisovatel, novinář nebo jakýkoliv „pisálek“ najít vlastní styl psaní a odlišit se od ostatních. Novinář jako takový by měl sedět v kanceláři a prahnout po novinkách ve světě nebo v tuzemsku, aby mohl zahltit čtenáře informacemi. To mi není moc sympatické a dospívám k názoru, že asi novinář nebudu. Co baví mě je zamýšlet se nad běžnými věcmi v hloubce. Pozorovat svět, popisovat ho svými slovy a slova skládat do vět tak, aby to bylo specificky líbivé. Líbí se mi být divákem společnosti a lidí.

Vnímat svět jako jedna z miliard kapek v celém oceánu a studovat život.

Baví mě žít život, zažívat nové věci a přinášet si do vnitra sebe samého nové zážitky. Ty zážitky poté sdílet s ostatními a zamýšlet se nad nimi. Ten pocit, kdy se zamýšlím nad významem slova „dobrý“ nebo „normální“ mě neskutečně naplňuje a baví mě hledat v běžných věcech hloubku. Na této škole jsem, protože se chci naučit správně psát a formulovat své myšlenky. Myslím, že to pro můj život a rozvoj osobnosti bude mít pozitivní dopad a doufám, že tato zkušenost bude pro mě obohacující.

(Úvaha na téma "Proč chci být novinář" na jeden z předmětů, které znám jen ve zkratce a nevím jak se ve skutečnosti jmenuje, na Akademii žurnalistiky)

24. únor, rok 95, v čase 14:20. Krásných 50 centimetrů a 3.40 kilogramy zdobí mé jméno. A dnes s dvacítkou na krku tímto děkuji všem z celého mého srdce za přání. Snažím se odepsat všem, ale facebook zeď nezvládnu. Omlouvám se. Jsem neschopný.

Chtěl bych za mých krásných 20 let poděkovat všem lidem, kteří mě nějakým způsobem ovlivnili a byli součástí mého života, všem lidem, kteří ví kdo jsem a znají mě, a všem lidem, kteří při mě stojí v dobrém i zlém. Konkrétně bych se nedojmenoval, ale díky všem kámošům z dětství až po dospělost, všem kámošům z rapu, všem známým se kterejma jsem v pohodě, svojí rodině, mámě a přítelkyni.

Už nikdy nebudu teenager a slyším, jak mi šednou a padají vlasy. Vržou mi klouby pokaždé, když se někam hnu a všechny ty zlé věci, co mi dělají tak dobře, už dávno zhyzdily mou krásnou mladou tvář. Mé plíce jsou mnohem více černější a má mysl mnohem více plodnější a uvědomělejší. Aktuálně dokončuji své debutové album Projekt: Asia, kde tento rozklad člověka zaznamenávám skrze audio tvorbu.

Díky všem. Jsem hvězda